Když máte strach z lidí :-p

17. května 2006 v 22:06 | Cherrynečka* |  slohovky
Oslovit pěkného chlapa? To raději sníte červa. Jak se přestanete bát lidí, pro vás zjistila Klára Horáková.

Na křesle se vyděšeně klepe žena. Chvěje se jí hlas a na dlaních jí tečou potoky studeného potu. Chce to zastavit, ale nemůže. Je čím dál nervóznější. Okamžitě by práskla do bot, ale bojí se pohnout. Ne, nemučí ji manžel ani ji nevyslýchá gestapák. Edita se pouze účastní pracovního pohovoru na místo reklamní agentky. Probíhá druhé kolo, zúžený výběr těch nejlepších uchazečů. Mladá blondýnka o práci zoufale stojí, jenže je tak stydlivá, že nedokáže prodat, co umí. Při rozhovoru s personalistou to ještě šlo, ale teď, když se na ni upírají čtyři zkoumavé oči, už nezvládá nic. "Proč bychom si měli vybrat právě vás?" ptá se jí ředitel firmy. Edita ze sebe nedokáže vymáčknout ani vlastní jméno. Trpí totiž sociální fobií a právě dostala jeden z neovladatelných záchvatů studu. Samozřejmě ji nepřijali, čímž se ještě utvrdila v domněnce, že za nic nestojí. Určitě znáte někoho, komu nesmělost drancuje život stejně jako Švédové Čechy za třicetileté války. Možná jí trpíte i vy sama. Jak tu nepříjemnou obludu zneškodníte? Čtěte.
1

"Potím se jako krápník."
Se sociální fobií se nejspíš pere alespoň jedna z vašich deseti kamarádek. Rozežírá ji strach, že se ztrapní a všichni se jí budou smát. Tiše se plíží lidskou džunglí a za každým sloupem vidí smrtelně jedovatý pátravý pohled. Má pocit, že ji všichni sledují, pomlouvají a především jí pohrdají. Podobně jako dvaadvacetiletá Lenka. "Už ve školce jsem se vyhýbala ostatním dětem. Měla jsem směšné příjmení a nedokázala jsem se vyrovnat s tím, jak si ze mě všichni dělají legraci. Místo abych si hrála, rvala jsem se. A dostávala tresty. Na základce jsem už byla úplně mimo. Nemohla jsem zapadnout do party, hodně brečela, ale všichni si ze mě jen utahovali. Před tabulí jsem vůbec nedokázala mluvit, takže jsem odešla se špatnou známkou, a to se pořád opakovalo. Na střední se to ještě zhoršilo. Dnes pracuju v půjčovně videokazet. Když se se mnou někdo snaží bavit, začnou mi padat věci z rukou, potím se jako krápníková jeskyně, červenám se i na zadku a plácám nesmysly. Nakupovat můžu jen v samoobsluze, kde si zboží sama nastrkám do košíku. Strašně mi to ztěžuje život, ale zatím jsem se k léčení nedokopala," dodává Lenka. Sociální fobie vám zaklepe na dveře většinou v pubertě. Pokud vám už bylo dvacet a lidí se nebojíte, jste před ledovými pařáty této nemoci poměrně v bezpečí.

"Nakupovat? Nikdy!"
Nesmělý kudrnáč vchází do obchodu se spodním prádlem. Potřeboval by obnovit svůj proděravělý spodkový arzenál. Jeho nejnovější trenky totiž brzy oslaví patnácté narozeniny! Nenápadně se probírá regálem, když k němu přistoupí prodavačka s dotazem na jeho přání. "Jedny pánské slipy," špitne jí do ucha. Učnice volá na svoji zkušenější kolegyni na druhém konci místnosti a řeší s ní problém velikosti, materiálu a ceny na dálku. Muž střídavě mění barvy, podlamují se mu nohy a zakrývá si rukama obličej. Když dostane na výběr mezi dvěma modely, popadne oba a rychlostí světla mizí ke kase. Je to Pierre Richard v úžasné francouzské komedii Jsem stydlivý, ale léčím se. Pokud jste ji viděla, určitě jste se hodně nasmála, ale věřte, že člověk, který nadměrným studem opravdu trpí, v takové situaci bojuje o holé přežití! A pravděpodobně netuší, proč se lidí tak bojí. Jako u ostatních psychických chorob má na vznik sociální fobie vliv dědičnost. Jestliže se celá vaše rodina ustrašeně schovává před světem, máte nejspíš ke stydlivosti vrozené předpoklady. Na druhé straně - i pokud váš otec nikdy nechodí nakupovat, protože oslovit prodavačku považuje za nepřekonatelný problém, ještě to rozhodně neznamená, že u vás fobie propukne taky. V ohrožení se ocitáte, pokud se berete moc vážně nebo toužíte být nejlepší a nejkrásnější. Jestliže vás někdo nepochválí nebo si dokonce dovolí vás zkritizovat, nedokážete se tomu postavit. "Když mi přítel oznámil, že mu polévka ode mě vůbec nechutná, málem jsem se složila. Ječela jsem na něho jako pominutá, protože mi to strašně ublížilo. Vůbec nic nechápal. Ještě horší bylo, když mi kamarádka doporučila, abych začala trochu cvičit. Prý mám povadlý zadek! Naprosto mě vyřídila. Tvrdí, že to myslela dobře, ale já se s ní už nedokážu bavit," vypráví pětadvacetiletá knihovnice Eva. Pokud vás přepadne tahle nemoc, dělají vám problémy i lichotky. Máte potíže se vším, co se vás týká. Abyste se podobným situacím vyhnula, mezi lidi vycházíte stejně často jako k zubaři. Sociální fobie vám slouží jako ochranná pláštěnka. Jestliže se o sobě nechcete dozvědět nic špatného, nebudete se raději projevovat ani hádat a zůstanete tiše zalezlá v koutě. "Ze strachu jsem se snažila s každým vyjít, přizpůsobit se. Nedokázala jsem říct svůj názor a pořád jenom něco papouškovala. Než abych se s někým od plic pohádala, raději jsem ze všeho tiše vykličkovala," stěžuje si devatenáctiletá studentka Markéta. "Když po mně chtěla kamarádka, abych jí o víkendu pomohla se stěhováním, kývla jsem jí, i když jsem předem věděla, že se budu muset učit, takže slib nesplním. Nedokážu totiž nikoho odmítnout. Ještě horší je, když mi někdo nadává. Připadám si strašně zranitelná, jako brouk, kterého může kdokoliv zašlápnout. Ve společnosti se snažím vystupovat jako odvázaná, společenská baba, jenže pak jsem z toho k smrti unavená. Na ulici se pořád rozhlížím kolem, jestli si mě někdo nevšímá moc, nebo naopak málo. Jsem závislá na tom, co si o mně kdo myslí. Stačí, když někdo na druhém konci autobusu prohodí ,Ta má ale tlusté nohy.' Okamžitě si to vztáhnu na sebe." Také máte pocit, že vás neustále někdo pozoruje a hodnotí? Nejspíš pozorujete a hodnotíte druhé vy sama. Pokud vlastníte zdravé sebevědomí, nejspíš na skenování kolemjdoucích neplýtváte časem. A i když si někoho prohlížíte, nemyslíte si o něm, že je obtloustlý idiot, protože nemáte zapotřebí lidi bezdůvodně odsuzovat. Jestliže na každém člověku hledáte špínu, není divu, že očekáváte, že si i on o vás myslí to nejhorší. Když zpozorujete, že vás někdo sleduje nebo se vám směje, nejspíš se potýká s podobnými problémy jako vy. Nevěří si. Porouchané sebevědomí k úzkosti dost přispívá. Bojíte se, že druzí odhalí vaši neschopnost. Ze strachu před selháním se vyhýbáte situacím, z nichž máte strach. Čím víc z nich ale prcháte, tím je to horší. Odborníci se shodují, že jen malé procento trpících zaklepe na dveře psychologa. Museli by se mu totiž svěřovat a následně se o sobě dozvídat spoustu nepříjemných věcí! I když ženy trpí sociální fobií méně často než muži, jsou k léčbě ochotnější. Nemusíte se ničeho bát. Strach z lidí vám pomůže vyzmizíkovat nebo důkladně zmírnit dobrá psychoterapie, někdy kombinovaná s léky proti depresi.

"Ničila jsem se."
Neléčená úzkost vám může pěkně zpustošit život. Podle výzkumů zůstávají stydlíni často sami. Když se s nikým nebudete bavit, můžete být krásnější než modelka z plakátu, ale nebude vám to k ničemu. Možná vás přítel opustí, protože nevytáhnete paty z domu. Žádné večírky, žádné nákupy ani zařizování společných věcí. Naštěstí už skončily doby, kdy byla přehnaně stydlivá žena vynášena do oblak coby vzor cudnosti. Zpočátku můžete působit záhadně, ale po čase se mlčící sfinga, která nedokáže ani zvednout telefon, docela vydatně přejí. "K psychologovi jsem šla až poté, co mi Petr pohrozil, že pokud se sebou něco neudělám, najde si nějakou použitelnější partnerku," vybavuje si čtyřiadvacetiletá květinářka Eliška. "Chtěla jsem studovat práva, ale nedokázala si představit, že bych měla chodit na zkoušky a po škole jednat s klienty nebo se s někým dokonce přít! To mě děsilo víc než operace kolena. Nakonec jsem na přijímačky přece jen šla. Skončila jsem dvanáctá, ale do školy stejně nenastoupila," sčítá ztráty Eliška. A odborníci nad jejími slovy souhlasně přikyvují. "Lidé trpící sociální fobií se ze strachu před zkoušením často nepřihlásí k dalšímu studiu nebo ho předčasně ukončí, takže dosahují nižšího vzdělání než ostatní. Podobné bývají i jejich pracovní problémy. Často odmítají povýšení, protože by se museli víc stýkat s ostatními nebo mluvit na poradách. Proto jsou méně úspěšní a častěji nezaměstnaní," tvrdí psychiatři Jan Praško a Hana Prašková ve své knize Trápí vás nadměrný stud aneb Jak překonat sociální fobii. A tím to nekončí. Ostýchavci často živoří, protože nemají ostré lokty. Jestliže coby fobička ztratíte práci, nová se vám hledat nechce. Musela byste mluvit s lidmi, takže raději zůstáváte na podpoře. Jenže když se vyhýbáte práci, lásce i přátelům, co můžete dělat? I když nejste líná ani hloupá, po čase si tak začnete připadat. Navíc vám víc hrozí, že se stanete závislou. Třeba na alkoholu. "Když jsem se nenapila, nemohla jsem vůbec mluvit s chlapem. Jenže já někoho chtěla," svěřuje se sedmadvacetiletá Kateřina, výrazně krásná žena. Vysoká a štíhlá, s dlouhými rudými vlasy. "Musela jsem partnery střídat, protože zastřízliva bych se s nimi nesešla. Všechno skončilo ještě v noci, pod závojem alkoholového oparu. Když mě někdo pozval na schůzku, nepřišla jsem. Ačkoli jsem toužila po normálním vztahu, nedokázala jsem si představit vzájemné oťukávání. Známosti na jednu noc pro mě byly mnohem jednodušší. Postupně jsem začala alkohol používat jako lék na všechny nepříjemné situace. Zkoušku ve škole, jízdu nacpaným vlakem, pracovní pohovor. Fungovalo to. Asi dva roky jsem byla pod parou neustále. Neopíjela jsem se do němoty, jen trochu, aby opadly zábrany. Získala jsem spoustu nových kamarádů, stálého partnera, práci a všechno vypadalo růžově." Kateřina tím ale svou nemoc nevyléčila, jen ji odsunula do pozadí, kde mohla dál v klidu doutnat. Jednoho dne bouchla. To ráno se Kateřina vzbudila a zjistila, že doma žádný alkohol nemá. Byla neděle a všechny obchody v okolí měly zavřeno. Musela by se vydat autobusem do obrovského supermarketu. Třásla se. Najednou si uvědomila, že je na tom daleko hůř než v době, kdy nepila. Předtím alespoň mohla chodit po městě. Dostala strach, že už nikdy nevyjde ven. Ke všemu se přidaly abstinenční příznaky. Zavolala příteli, který jí dovezl láhev vodky a pak odjel. Prý s takovým cvokem a ještě ke všemu alkoholičkou nebude ztrácet čas. "Dopila jsem láhev a podřezala si žíly. Víc si nepamatuju. Vzbudila jsem se až v nemocnici." Její přítel si cestou domů všechno rozmyslel, vrátil se a chtěl jí pomoci. Našel ji skoro vykrvácenou na podlaze. Kateřina teď chodí na terapii a pomalu si dává život dohromady. Sebevražedné pokusy jsou u fobiků bohužel docela časté.

"Málem ji uškrtil!"
Sociální fobie může mít ještě tragičtější důsledky. Vystupňovaný strach vás dokáže donutit k věcem, které byste jinak neudělala. Pokud se neléčíte, nemoc se rozpíná jako splašený vesmír. Podobnou zkušenost prožila osmadvacetiletá aranžérka Hanka se svým bratrem. "Vyrůstala jsem jen s mámou a mladším bratrem Emilem. Máma neustále na něco nadávala a vzlykala, ale na veřejnosti se usmívala jako porcelánová panenka. Chtěla mít všechno podle šablony. Nejhorší pro ni byla představa, že by ji nebo mě a Emila někdo pomlouval. Zatímco já pořád lítala někde venku, Emil se nechtěl hnout z domu. Ve škole měl špatné známky, i když se poctivě učil a měl talent. To proto, že při zkoušení nemohl mluvit. Zadrhl se, zrudl a mlčel. Spolužáci se mu smáli a já jako hloupá puberťačka taky. Kamarády neměl. Po skončení základky si podal přihlášku na kováře, protože tam bylo míň zkoušení a víc praxe, tím pádem i míň kontaktu s lidmi. Jen on a železo. Matka brečela a vyčítala mu, že je líný. Ani na učilišti se úzkosti nezbavil. Třásly se mu ruce, potil se a styděl. Největší peklo nastalo, když nastoupil do práce. Trpěl stihomamem, že ho někdo sleduje. K jeho sociální fobii se přidaly ještě deprese a halucinace." Emil je stejně jako stovky dalších "stydlivců" klasickým případem člověka, kterého okolí považuje za nesmělého (protože o jeho nemoci neví), a tak se ho snaží otrkat. Neustálé posmívání vás ale jen utvrzuje v tom, že jste pro společnost naprosto nepoužitelná. "Když jsem trochu dospěla, přestala jsem se Emilovi smát a snažila se mu pomoct. Bohužel ne moc šťastným způsobem. Hučela jsem do jeho kolegů, ať ho vezmou mezi sebe, někam ho vytáhnou," pokračuje Hanka. "Nakonec ho dovlekli na diskotéku a podplatili pár holek, aby se mu věnovaly. Když ho sevřelo klubko rozesmátých a přiopilých dívek a dotýkaly se ho po celém těle, Emil dostal šílený záchvat. Třásl se, potil, plakal, dokonce se dusil a nebyl schopen děvčata požádat, aby odešla. Najednou cítil, že když něco neudělá, umře. Popadl holku, která mu zrovna visela na krku, a začal ji škrtit. Nemohli ho od ní odtrhnout. Byl v transu a měl obrovskou sílu. Nakonec ji hodil na zem a utekl. Dívka přežila a Emil šel k soudu. Tentokrát měl štěstí. Soudní znalec jeho nemoc odhalil a místo do vězení ho poslal do psychiatrické léčebny. Matka se od něho odvrátila. Jak by mohla mít syna kriminálníka a ještě ke všemu blázna? Pravidelně za ním chodím a zdá se, že se jeho stav zlepšil. Za pár měsíců ho mají pustit. Hodně jsem si s ním povídala a poučila se o jeho nemoci. Doufám, že mu vynahradím, jak jsem se k němu v dětství chovala, a tentokrát mu opravdu pomůžu začít normálně žít," dokončuje své vyprávění Hanka. I když trpíte lehčí formou sociální fobie, můžete skončit poměrně tragicky. Tedy pokud si ji budete místo léčby hýčkat jako rozmazlené štěně. Měla byste si uvědomit, že se vás ostatní většinou nesnaží ponížit. Proč také? Jste výjimečná a jedinečná! Stejně jako všichni ostatní. Jestliže přestanete pohrdat lidmi, najednou uvidíte, že oni vás neodsuzují taky.

Máte ji taky?
Zaškrtněte všechny souhlasné výroky.

Pociťuji nesnesitelnou úzkost nebo prchnu, pokud:

* Musím mluvit před skupinou lidí.
* Mám být někomu představena.
* Někdo mě kritizuje.
* Čeká mě vystoupení na veřejnosti.
* Mám jíst nebo pít na veřejnosti.
* Musím oslovit cizího člověka.
* Jsem v centru pozornosti.
* Mluvím s mužem, který se mi líbí.
* Někdo mě sleduje při práci.
* Jdu na zkoušku nebo pracovní pohovor.
* Stojím dlouho ve frontě.
* Jdu na večírek.
* Mám telefonovat někomu, koho moc neznám.
* Začínám rozhovor.

Čím víc výroků jste označila, tím je pravděpodobnější, že vás trápí nadměrný stud. Abyste nepříjemný strach odrovnala, začněte na sobě pracovat. Obzvlášť jestliže vám úzkost narušuje práci, vztahy a trávení volného času.

První krok k uzdravení
Když se chcete nemoci zbavit, musíte se nejdřív vzdát výhod, které vám přináší. Proč je pro vás tak výhodná?

* Díky tomu, že se vyhýbáte ostatním, můžete předejít nepříjemným pocitům, které by hrozily, kdyby vás někdo odmítl nebo si z vás vystřelil.
* Tím, že si říkáte, že jste nesmělá, se vyhýbáte tvrdé práci, jež je nutná k vaší proměně.
* Umožňuje vám, aby za vás řadu věcí, o které se člověk musí starat, zařídili rodiče nebo partner.
* Můžete přenášet zodpovědnost za své chování na druhé.
* Nejspíš získáte soucit okolí. Druzí vás začnou šetřit, litovat, omlouvat a pomáhat vám.
* Když se neustále zabýváte tím, jak jste nemožná, dobře zabijete čas a nemusíte přemýšlet o užitečnějším programu. Ten by vám zaručeně prospěl a došlo by ke zlepšení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama