Září 2006

Povídka

25. září 2006 v 9:25 | Cherrynečka* |  Básničky
Pro nás dva


Utíkala tak rychle jak jen dovedla, utíkala pořád dál a dál, nohy se jí komíhaly neskutečně rychle. Za dívčí postavou se linula cestička uschlých květin. Všeho čeho se Angee dotkla to uschlo, zvadlo nebo zemřelo. Ne hned, ale po krátké době ano. Angee ve dne na pohled obyčejná holka, ale v nitru byla pořád to v co se promění každou noc.

~

Angee byla už unavená, ale věděla, že už jí dělí od odpočinku kousíček. Utíkala lesem, moc dobře si uvědomovala, že ta zeleň co je před ní se za ní promění ve zvadlou spleť dříve nádherných květin. Po chvíli se před ní objevila menší polorozpadlá zídka s malými rezavými vrátky. Nadechla se a opatrně stiskla kliku, vrátka se s vrzáním otevřely, Angee mohla vstoupit. Celičký den bude opět trávit zde, na starém opuštěném hřbitově. Je to jediné místo kde nemůže napáchat žádnou škodu zvířátka sem nechodí ani lidé, takže nezemřou, květiny zde nerostou, takže nezvadnou a trávník už uschlý je takže její příčinou nic nezemře. Angee se na tváři objevil usměv. Rozhlédla se po známé krajině, sedla si na jeden z mnoha hrobů. Zavřela pomalinku oči a zaposlouchala se do toho ticha, které jí obklopovalo. Pomalu se oddávala snění o tom jaké by to bylo, kdyby se mohla alespoň na malinkou chvilku obejmout se Zakem, anižby by se mu cokoli stalo. Angee otevřela oči, zapadající slunce ozářilo slzy stékající po tvářích až k bradě, kde se oddělily a volným pádem skáply až na ledový mramor.

~

Stmívalo se. Angee s očima plnýma hrůzy se vzpamatovala a rychle seskočila z náhrobku. Musí se dostat domů, dokud nebude tma, musí usnout… dokud bude ještě čas!Po několika minutách se opravdu dostala domu, zabouchla za sebou dveře, ztrhla ze sebe oblečení a lehla si do postele…za malinkatou chviličku opravdu usnula.

~

Angee!Angee! Ahoj! Slyšíš mě?? Volal mávající kluk z protější ulice.Angee se prudce otočila, aby viděla kdo na ni volá, byl to on…Zak. "Bože,kéž by jsi věděl jak moc tě miluji, ale ani dotknout se tě nemohu" sklopila zrak, přitiskla si k tělu učebnice a bez dalšího ohlédnutí se otočila a pokračovala v cestě do školy. Slzy se jí už zase hnaly do očí." Ty blbko hloupá, ty nesmíš milovat jasný??" Teď už ale plakala hodně a tak se rozhodla, že dnes do školy nepůjde, zahnula u nejbližší křižovatky přesně na opačnou stranu, než byla škola, pokračovala dál až došla k velkému zchátralému domu. Bydlela tam žena, která ví o smrti a o tom co se s ní děje velmi moc.Uplakané oči se zabodly do ženy, která ji šla přivítat ke dveřím. Ani se nepřezula, vlítla do haly a začala křičet na tu ženu:"Proč? Proč ksakru já? Jak se toho mám zbavit… přece to nějak jít musí!!Nemohu si přivonět ke květině,aniž by nezvadla, Nemohu se dotknout lidské tváře, aniž by nezemřela to není fér!!Angee byla naštvaná po celou dobu co s ženou mluvila křečovitě zatínala pěst dokud se jí do dlaně nevryly nehty … jen tak se mohla uklidnit. "Což o to, zbavit se toho můžeš, ale něco tě to bude stát…musíš strávit noc s tím koho doopravdy miluješ, a on miluje tebe". "Ale… to znamená, že … ne! v žádném případě to není jiná cesta?? Almo… řekni mi, že je i jiná cesta prosím!!" Sotva dořekla sesula se na kolena a propadla v nekonečný pláč. Alma se k ni shýbla a objala ji jak nejpevněji mohla… věděla, že jí to pomůže, protože je to jediná lidská osoba, se kterou se mohla obejmout, aniž by to mělo zlé následky.

~

Copak s ní je? Tohle vrtaloZakovi hlavou už několik dní.Pročpak mě nepozdraví, aniž by se jí nevlily do očí slzy? Připomíná mi vílu, jak je nádherná,nedotknutelná, tajemná.Kdyby tak věděla jak moc ji miluji…Zak si je jist, že ji něco trápí, ale nevěděl co, chtěl to zjistit za každou cenu, položil by za ní i život.Myslel na ní čím dál častěji, trápil se kvůli tomu , ale neměl odvahu se k ní moc přiblížit, protože pokaždé, když se viděli, byly spolu sami, tak někam utekla.Zak byl zmatený nevěděl jak si poradit.Bylo toho na něj až příliš… nenáviděl se za to, že k ní jen tak nepřiskočí a nepohladí já po jemných vlasech, nedá jí pusu, jakou ji chce dát už hodně dlouho.

~

Všechno to začalo, po tom co jsem to udělala, když jsem se zabila, vrátilo mě to zpět s tímhle prokletým darem.Angee přemýšlela nad tím co se to s ní děje. Stála uprostřed svého pokoje, ruce měla zkřížené na prsou, slzy se jí opět hrnuly do očí, které měla pevně zavřené.Tma se vyhoupla přes obzor.Angee byla připravená musí přinést oběť, aby měla na týden pokoj. Zatla zuby, v mžiku ležela schoulená na zemi do klubíčka.U podlahy se objevila slabá mlha, když se trochu protrhla bylo vidětAngee, jak tam leží je skoro nahá, protože černá křídla co se jí objevila na zádech roztrhala šaty.

~

Pomalinku se snažila vstát,bolely jí záda tak nesmírně, že ji to srazilo zpět na ledovou zem. Druhý pokus byl již úspěšný.Angee si vzala s psacího stolu nůžky a přestřihla si tričko, aby si ho mohly vysvléci.Jelikož jako temný anděl, nebo - li posel smrti necítila jak chlad, tak i teplo, přes prsa si převázala horní díl plavek a vyrazila do studených ulic…táhlo ji to ke smrti, tam kde měl někdo zemřít …cítila že je to blízko a proto se rozhodla, že půjde po svých, alespoň nevzbudí tolik povyku. Cítila že není vše v pořádku, dlouhé rychlé kroky rozpohybovali dlouhou sametovou sukni. "Je to zde!" Angee se zastavila před vratyZakova domů. Cítila po celém těle, jako by dostala elektrickým proudem, cítila u srdce nesmírnou bolest, cítila se nesmírně prázdná. Jednou rukou se dotkla místa kde má srdce a druhou rukou se dotkla brány, jež vítala návštěvníky před vstupem na pozemky. Plakala, i když mrtví andělé nepláčí, fyzicky je to nemožné, aleAngee doopravdy plakala, tekly jí slzy po tvářích nesmírnou rychlostí, nestíhaly ani odtékat.

~

Vzpřímila se, zhluboka se nadechla, zavřela pevně oči. Dala ruce do upaření a pomalu je posouvala do předpažení, v tu chvíli se bez problémů otevřela brána.Angee šla nesmírně lehce, pokračovala pořád dál a dál k Zakově vile. Měl okno ve druhém patře, takže křídla musela použít i kdyby nechtěla. Trvalo to pár sekund a už stála na terase před jeho ložnicí. Přes otevřené balkonní dveře se dívala na to jak spí ve své posteli, přišel jí nesmírně roztomilý. Stála tam, opřená o dveřní rám skoro hodinu, když si všimla jak je kolem něj slabounká červeno - zlatá aura. " co to je? Kurňa proč já nikdy tu Almu neposlouchám co mi říká, teďka vím prdlajs! Co mám teď dělat?? Vždy když jsem někomu měla dát smrtelný polibek měl stříbrno - černou auru, ale co je tohle??" Angee se na obličeji objevila grimasa. Seskočila z terasy, dopadla lehce, jako kočka. "Tak jo to je poprvé co se vkrádám do něčího baráku, doufám že nemají alarm." Dveře se opravdu otevřely, alarm se nespustil. " Tak a teď telefon." Po tmě se hledalo docela blbě. Když procházela tmavou chodbou zakopla o koloběžku Zakova mladšího bratra, který je v tuhle chvíli s rodiči na chatě. Natáhla se jak dlouhá tak široká. " do prkýnka, to to tuZak neumí ani uklidit??" vstala, dobelhala se až do kuchyně kde se vítězoslavně podívala na telefon, který visel na protější stěně.Rychle se za ním rozeběhla, popadla sluchátko a začala vytáčet Almino telefonní číslo. " No? Kdo vola?" Alma se po krátké době ozvala, byla ospalá. " Ahoj tady Angee, jsem venku no … na lovu, a no jsem u Zaka doma a kolem něj je červeno zlatá aura a já nevím jak dál a já ho nechci zabít a …" Angee mluvila nesmírně zmateně, mlela pátý přes devátý. Chvilinku bylo ticho, ale pak Alma přece-jen odpověděla: " děvenko moje, musíš myslet na to, že tě mám ráda, a nikdy na tebe nezapomenu a budu na tebe čekat a …ta aura, to znamená že nadešel čas pro vás dva, strávíte spolu noc, ale pokud usnete již se neprobudíte, ani jeden. Poznáš to sama jestli mám pravdu, pokud mu dáš polibek na ústa, zmizí ti křídla…… Angee jsi v pořádku? Angee! Angee! Jsi tam?"

~

Seděla schoulená do klubíčka v tom nejtmavějším rohu kuchyně.Zhluboka se nadechovala a poté dlouho vydechovala, když se trochu uklidnila, šla po schodech nahoru, k Zakovo pokoji.Otevřela pomalu dveře, a přistoupila k posteli, na níž ležel. Naklonila se k jeho ústům a políbila ho. Obklopil je malinký vír mlhy a křídla s pálivou bolestí doopravdy zmizela.Zak otevřel oči, usmál se a chtěl něco říct, ale Angee ho předběhla, položila mu ukazováček na ústa, což značilo ať mlčí." Tohle je noc pro nás dva". Usmál se a objal ji kolem pasu, strávily spolu noc. K ránu, když už se schylovalo k tomu že usnou, se k ní naklonil a řekl poslední slovo, které rozzvučelo místnost: " Miluji tě!"

S bolestí pohřbívám s úsměvem odcházím ..

25. září 2006 v 9:24 | Cherrynečka* |  Básničky
S bolestí pohřbívám, s úsměvem odcházím
Raději v rakvi bych tě viděla,
Něž-li déle přihlížela.
Je to obrovská bolest.
Vědět,
Že tu jsi a mne nechceš.
Proč?
Pouze jedno z dětí tvých,
Máš rád, miluješ.
A nás ostatní jen odsuzuješ!
Kdy naposledy jsem v tvých očích lásku ke mne viděla?
Kdy naposledy polibek na dobrou noc dostala!
Kdy naposledy si vánoce svou návštěvou zpestřil?
Kdy naposledy si mé vlasy pohladil?
Proč tvrdíš, že máš mě rád,
Když raději na mé narozeniny mě neznáš?
Jen abys nemusel dárek kupovat,
A na tak malichernou věc,
Jakou jsem já mince rozhazovat!
Copak toho chci moc?
Pouze ti říci "Tatínku, hezkou noc".
Tatínku se už pro něj nehodí,
Teď si v mojí hlavě v rakvi si hoví!
Jo Tati to já tě pohřbila,
S úsměvem jsem si oddychla.
Vidět jak tvá polovina druhá,
Se od tebe nemilosrdně trhá!
Vidět jak krev tvá,
Se k tobě ani nezná!
Prý alkohol za to může,
Ne!
To ty!!!
Tati…
Místo tvého srdce,
Už nic netluče!
V hrudi máš prázdnotu,
V očích temnotu.
Rozdáváš pouze bolest,
Přitom to víš!
Copak si v tom tak hovíš?
Dělá ti dobře to pomyšlení?
Jak ničíš životy jiných lidí?
Smířit se proto musím s tím,
Že budu tomu všemu přihlížet,
Že to nijak nezměním!
pro tebe ronit slzy budu,
srdce mé pozná prázdnotu.
Dříve bych tvůj příchod oslavovala,
Dnes, bych to za drzost považovala!
Proto na rakev květny pokládám,
Paměť na deset západů zamykám
A
Slovo "Tati"…
To s tebou pohřbívám!
……………………………………
Tato báseň patří vám, kteří jste to také poznaly a znáte. Všem, kteří na místě v srdci, patřící vašemu tatínkovi je prázdné místo.A také těm, kteří za tohle můžou, všem tatínkům, kteří tohle udělaly a dělají… neničte životy jiných, zamyslete se nad tím! Tady vidíte co cítí dítě které si nikdy nevychutnalo a ani nevychutná slovo "Táta".A taky trochu těm, kteří jsou těmi šťastnými co to nikdy (díky bohu) nepoznaly a doufám že ani nepoznají. Takže vy vyvolení běžte za svým tátou a dejte mu pusu a děkujte bohu že ho máte, že i když vás někdy prudí je po vašem boku, pomůže vám až budete v nouzi, obejme vás, když budete ronit slzy. A i když si myslíte, že ho nijak nepotřebujete k životu.. omyl! Na to jsem doplatila já… myslela jsem si že se bez něho obejdu ale popravdě mi chybí…a docela ráda bych zažila otcovské kázní.

Fotogalerie (č.3) - smutek

25. září 2006 v 9:22 | Cherrynečka* |  Fotogalerie :o)
doufám že se vám tahle nofá galerka bude líbit ..
tahle je podle mne nádherná a ta pod ní též

Fotogalerie (č.2) - všechno možný

25. září 2006 v 9:20 | Cherrynečka* |  Fotogalerie :o)
fotogalerie.
Tak jo to byl menší výběr zase těch nejkrásnějších obrázků co mám ... doufám že se vám taky tak líběj..:)

Fotogalerie (č.1) - krev

25. září 2006 v 9:18 | Cherrynečka* |  Fotogalerie :o)
Tak jo dala jsem dohromady Fotogalerii č.1 a je to .. co jiného než krev ...
Prohléhněte si každý obrázek zvlášť - neopovrhujte tím, nýbrž zamyslete se nad tím proč? proč k tomuhle dochází!?
..........
.............
..........
..............
.....................
.....................
...............
.............
..............
.......................
...............
.........
.....................
.......................
...............
.............
..............
................
...............
....................
.....................
.......................
...............
................
...........................
............
...........
ještě pořád je cesta zpět!

čas

25. září 2006 v 9:08 | Cherrynečka* |  Básničky
ČAS
Kostičky kamení,jež stále házím do vody
Jsou jako vteřiny tikajících hodin
toho nzastavitelného času.
Snad...Jsme jím znaveni,
snad se nám jeho střepiny zabodávají do tváří...
Ten nesnesitelný tón Ďábelského hlasu..
Který Bůh má právo určit mé trápení?
Právo mučit mne...
Proč to dělá?
Nevím...
Musím zůstat němá.

Svět 2

25. září 2006 v 9:07 | Cherrynečka* |  Básničky
SVĚT
Já nezasloužím si nic
než pokorně sloužit dobytku
Nezasloužím si víc
než pochutinu zbytků z korýtek
Klečím před nimi
v bahně se klaním
Jsem sama?Nikoliv.
Že jen tak žvaním?
Hloupost.
Kdysi zavrhla nás všechna moudrost
že prý tupců už je dost
Teď jen rádi se zvěří žijem.
Že žijem?
Není pravda...
Na zemi pomalu,leč jistě hnijem

žíla

25. září 2006 v 9:01 | Cherrynečka* |  Básničky
Žíla
Seděla jsem v pokoji,
Třásla se mi ruka,
Brečela jsem, smutněla….
ztratila jsem kluka.
Však jsem byla pitomá,
Neměla jsem jen tak sedět,
Měla jsem jít za ním
A měla jsem vědět!!!!
Nebyla jsem jedinná,
Kterou měl tak rád,
Nevěřila jsem tomu……..
Byl to kamarád!!!!!
Bylo toho na mě moc.
Dostala jsem sílu………
V koupelně ve vaně,
Podřízla jsem žílu.
S nepřítomným výrazem,
Do rány jsem hleděla,
Vzpomínala na něj,
Najednou jsem věděla.
On byl můj omyl,
Radil mi můj hlas,
Krev se z rány valila,
Žíla byla jak vlas.
Život se mi zhroutil,
Po tom co jsem viděla,
Že smrt chci,
Už dávno jsem věděla!!!!
Později…….
Nebylo to řešení………
To už dávno vím………
A můj život nynější,
Není jako dým!!!!
Už znám smysl života,
Poznejte ho taky,
A na kluky zapomeňte,
I když jsou jich mraky.
Ani jeden nestojí,
Abys za něj zemřela,
Podřezat si žíly,
To bys přece nechtěla!

Neděj co já,
Dej na mou radu,
Pokus se povznést,
Nad jeho zradu.

vzpomínka

25. září 2006 v 9:00 | Cherrynečka* |  Básničky
Vzpomínka

Venku padá sníh,

A každá vločka v nich,

Je myšlenkami mojich.

Vítr je zanese k tobě,

A tvoje ruce obě,

Si jich pár vezme k sobě.

Usměješ se na ně,

Vločky ti chladí tvoje dlaně.

Podíváš se ven,

A doufáš,že pod oknem sem.

A však nikdo venku není,

Tvůj úsměv se náhle mění.

Pak zašeptáš "Není tu.

Ale já doufat budu."

Slzu sis z oka utřela,

A potom si ještě dodala.

"Pořád mam naději,vždyť

tomu mě učila."

autor: Silvanas

Komentáře

[1]anonymka, 18. července 2006 18:05

jednou jsem se taky o něco pokusila..ale moc mi to nejde..
Proč miluji tě stále moc
a ničí mě být bez tebe.
Proč sliboval si tak hrozně moc
a najdenou padlo to z čistého nebe..
lásku´s mi sliboval
potom mě podvedl..
řikal si že te nezajímá
potom ji necháš ať tě v noci objímá!
Zkončil´s to sotva to začalo
mě to tak hrozně zklamalo!
Bolí to opravdu moc..
přeji si ať mi příjdeš na pomoc..
Řekneš že tě to mrzí, že to chceš vrátit,
ale to ty ne..ty mě rači budeš trápit.
Psát mi jak si mě miloval
ale tys jiné obšťastňoval.
Nejdřív jsi mi šeptal sladká slova, za ruku mě ved
a hned pár minut možná hodin na to si mě podved.
Přemýšlím nad smrtí
ale co když potká mě jiné štěstí?
Co bude dále?
Miluji tě stále!!
A hrozně bolí když povídáš
jak někde s jinýma býváš.
Řek si že zustanem nejlepší přátelé,
nezvládnu to,
chci tě u sebe ,ale jinak než jako přítele!!
Chci tě jako milého...

vzkaz

25. září 2006 v 8:59 | Cherrynečka* |  Básničky
Vzkaz

Zapadlá slza,
Úsměv mrtvý a
Dál jen do prázdna hozené pohyby ruky, napodobující srdce.
Hrobka tvořena průsvitnm snem,
Se stala mým domovem.
Cítim jak čas plyne svým monotónim rytmem.
Posílám Ti vzkaz po pavoučí síti:
"Touhy pevné jako skála,
Rozdrtí sklo broušené peřím.
Od uší
mrazí mou duši,
Že najdu to ticho co visí ve vzduchu."
...........

žiletka 2

25. září 2006 v 8:58 | Cherrynečka* |  Básničky
Žiletka II.

Žiletka pomalu zajíždí ti do kůže,
nikdo jí v tom zabránit nemůže.
Chlapeček, co se ještě neholí,
zjišťuje, že to moc nebolí.

Žiletka made in Czech republic
neptá se, jestli jsi flegmatik či cholerik.
Žiletka tě v prstech trochu zastudí.
Ještě kus, pak už tě nikdo nikdy nevzbudí.

Žiletka je ocel, ta neví nic o smrti,
o lásce a to je dost hloupá věc, řeknu ti.
Neboj se, už se ti to nikdy víc nestane,
ta ostuda když ti první noc nevstane.

Žiletka razí si svoji cestu do žíly.
Jsi bláhový, za tohle selhání se nestřílí.
Přežili to jiní, přežiješ to taky ty.
Přemýšlej, nenech se ovládat jen pocity.

Žiletka svůj smutný úkol splnila,
do ruda se voda tvojí krví zbarvila.
Tvůj krátký život uniká z rány ven.
Je to nádhera! Tou podívanou jsi jak omámen.

Žiletka ta za to všechno přeci nemůže.
Chceš žít? Telefon v síni ten ti pomůže.
Sanitka dojela brzy, pomoc už je tu,
nevnímáš ty lidi, co ti vlezli do bytu.

Žiletka. To slovo brouzdá se tvou pamětí.
Sestřička je celá v bílém, ptá se: "Jak je ti?"
Jediná kapačka tady teď měří čas.
Kdybys ho doved vrátit, možná žil bys zas.

Žiletka. Pomalu zapomínáš co to je.
Tvé oči naposled shlédly stěny pokoje.
Upadáš do spánku, který je tvůj poslední.
Už neslyšíš zvony oznamující čas polední.

žiletka

25. září 2006 v 8:58 | Cherrynečka* |  Básničky
Žiletka
Hlavu má zvrácenou,zmáčené vlasy,
za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,
je pozdě spílat jí,prosit a křičet,
teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet...

Vzala si poslední kapičku života,
nad jejím tělem se světýlko mihotá...
Nechala po sobě poslední psaní,
je hrozně nešťastná pohleďte na ní...

V listě co nechala bylo jen psáno,
to co se stalo prý bylo už dáno..

Strašně se trápila nemohla dál,
někdo jí naději na štěstí vzal.
Ten kdo to způsobil,vůbec nic netuší,
Sladce si usíná,spánek nic neruší...

Ona je v rakvi na prsou hlínu,
kdo za to může,kdo nese tu vinu???

Byla tak šťastná když prvně s ním tančila,
studená žiletka všechno to zkončila...
Řekl,že lásku jí nemůže dát,
pokaždé přišel si na chvíli hrát.
Vždycky,když odešel v slzách se topila,
když cítila samotu,tak vínem se opila...

Pro mě je hrdinkou,vzdala se života,
to já jsem srab a ničí mě samota...

vnitřní zima

25. září 2006 v 8:57 | Cherrynečka* |  Básničky
VNITŘNÍ ZIMA

....

Dusivý pocit

Jsem tak prázdný

Včerejšek mě svírá

I slza ve mně zmírá

....

Již nestmívá se

Ni rozednívá

Tolik bolesti je v kráse

Šeptá řve a zpívá

....

Vypálený cejch v kůži hluboko

Lživé sny v lůně

A upřené osudu oko

Řeže v mase tahle vůně

....

Tklivý houslí zvuk

Myšlenky jak listí

Ruku v ruce - děd a vnuk

Už nejsou si jistí

....

Noc i den

Chtějí z Tebe ven

V třeskutém mrazu

Bez chyb a kazů

....

Neumím se loučit

Neumím plakat

Neumím milovat

Neumím mluvit

Neumím pohladit

....

Tolik se bojím…

Vlčice na lovu bez krve

25. září 2006 v 8:56 | Cherrynečka* |  Básničky
Vlčice na lovu bez krve

Šla vlčice do lesa, hledat potravu svému zraku,

Aby věděla, že není sama.

Hledá smečku, se kterou by přízeň našla

A mezi vlky ji nachází.

Jak chutná láska vlků ke svým druhým?

Ptát se může člověk.

Je to láska tvora v srdci bolesti vrozenou.

Vlčice byla raněna do duše,

Kde jiný vlk ji ponechal a ona teď bloudí sama a opuštěná.

Dobrý důvod proč hledat smečku,

Když se nechce být člověkem.

O úplňku vlčice dostala podobu lidskou.

Spíše než lidskou dostala podobu anděla.

Teď sedí nahá na kameni, jako vlk oděná.

Vzpomíná na vlka, který ji toto prokleti dal.

Co kletbu zruší?

Láska člověka ve světě lidí,

Nebo vlka v údolí osamotnění?
.........

útěk 2

25. září 2006 v 8:56 | Cherrynečka* |  Básničky
ÚTĚK
Jsem nic,
co se brodí v šeru,
nechci víc,
než vědět, čím své srdce deru...

Duše naplněná steskem,
která již vzdala své dlouhé pátrání,
šla za štěstím a leskem
v očích sepsaným perem vraním.

Tělo, co cítí beznaděj,
zrak, co zakryl se tmou,
chci jen vědět, co je životní děj
a ne se jen dívat, kam jiní jdou..

Na kůži přiložím si ostří nože,
zabořím jej a doluji rozcestí,
načež vypluje moře krve,
razící si cestu až na smrtelné scestí..

Zasáhne mne ulehčující pocit,
ospalost mé tělo hladí,
což nikdo nemá pochopení pro cit,
kvůli němuž prázdnota se mnou ladí??

Poletuji kdesi v temném světě,
šepot slyším v dáli,
proč se vacím k té osudné větě,
kdy zjistila jsem, že v sobě nejsem?

Zda-li si na mne někdo vzpomene,
až do náhrobního kamene vyryo bude mé jméno, které postrádám?

Hroutím se do rudého moře,
zkrvavený nůž s cinkotem dopadá na zem,
odplouvám do tmy na hořícím voře,
a oči mi spadnou rázem..

Lidé přiběhli ke mně,
vzpomněli si, že jsem žila,
zvedají tělo ze země,
jako struna praskla mi žíla.

Proč jsem zajímavá až teď,
když utíkám do prázdnoty?
Řekla jsem si totiž: ,,Leť!,
nemáš žádné hodnoty!"

Vadila jsem všem, co o mě zavadili,
všem, co mi darovali odpudivý pohled,
byla jsem kytka, kterou nezalili
a nebrali na ní ohled.

Zvadla a už se nevrátí,
zahrabe se do hlíny,
život se z ní vytratí,
oddá se moci chladu a zimy.

Prchla jsem ze světa jako srab
před zostuzením, co mě provází,
jsem kamenný, starý hrad,
co na život již nevsází...

..........

temnota 2

25. září 2006 v 8:55 | Cherrynečka* |  Básničky
Temnota

Bolest zkapalněla v slzy

Slunce zašlo příliš brzy

Zase bude dlouhá noc

Zvrátit jeden člověk nemá moc.

~

Kam odešly hvězdy,kdo měsíc vzal

Kalným zrakem do temnoty hledím dál

Jednou jdu tam podruhé sem

Kde stojí nebe kde leží zem

~

Tma,samota,do duše vstoupil chlad

Kam jít vlevo či vpravo snad

Prostorem kde se ničí náruč neotevírá

Mysl osamělá pomalinku zmírá

~

Hledám,hledám slunce zář

Snad vrátí úsměv na mou tvář

Kde slunce skrylo leží tiše

Jak ve tmě dohledat se jeho skrýše

~

Tělo tíží,oči pálí

Hledám světlo někde v dáli

Světlo,světlo krátce blikni

Svojí září směr mi vytkni
......

svítá

25. září 2006 v 8:54 | Cherrynečka* |  Básničky
Svítá.
Dívej se, jak slunce vstává.
Pohladí tě po vlasech.
Dotkne se tvých tváří.
Osuší ti slzy.

Svítá.
Nebe zčervená.
Zežloutne.
Zmodrá.
Obloha hoří.

Svítá.
Slunce pase beránky.
Na nebeské louce.
Tráva se koupe
v ranní rose.

Svítá.
Vše je pryč.
Jen tvé kroky
zazní tichem
Naposledy.
Svítá.

světlonoš

25. září 2006 v 8:53 | Cherrynečka* |  Básničky
SVĚTLONOŠ
Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí
do tmy hledím,
sám, tak sám, mlčky hledím...

Do rudého brokátu zahalen
proklínám to království nahoře,
jímž byl jsem odhalen
od moře nekalých konů,
jež andělé oznámili cinkotem zvonů..

Plameny v očích mám,
jiskry z nich již srší,
proč ostal jsem tu s blyštivými rubíny,
jež ze skal prší..??

Srdce mé vzlyká žalem,
nejdražší rubín šťastným mne neučiní,
an netryskám láskou, nýbrž kalem
z hříšných duší,
kterým činím pomoc první..

Ó, ano, i ten nejmocnější pán podsvětí
má srdce, srdce plné emocí,
které ovšem zasvětí
jen ty, kterým není pomoci...

A tak zde sám zůstávám,
už jen rudý brokát za mnou vlaje,
chmurným myšlenkám se oddávám
a duše má k těm ostatním pluje...

Hrne se na mne horečný nával,
o pomoc zakřičím do temných skal
doupěte, jež sám Bůh mi daroval,
an síť pomsty na světlonoše tkal...

Ze skal odráží se však zvučnost echa,
ach běda, jsem snad jen kozel Mendéský,
jež za svými stopami oblásky zla hledá?
Už nikdy více nebudu andělem nebeským..

Lásky žár, lásky chtíč
šlehá mi do srdce jako bič..
Proč jiní milovat mohou,
zatímco duše má topí se v divokých plamenech?
Vstoupil jsem již jednou nohou
do bludného jezera života,
z něhož ztěžka lapám dech..

Kéž oko lstivé mé stačí zřít,
zda-li vůbec má cenu žít
ve světě zloby, které vládnu,
anebo mřít až do doby, než k zemi padnu?

Nezbyl mi již jediný dukát, ba ani rubíny,
brokát již nevlaje za hlavou mou,
proč tou pekelnou hrou jest láska,
kterou hledám a přijde-li..,
lapím ji a už nevydám zpět,
nelze přeci nechat zvadnout rašící květ..

Sedaje ve svém doupěti,
nemaje nejmenšího ponětí,
čekám sám, tak sám,
lásku vášnivou hledaje dál..

svět

25. září 2006 v 8:52 | Cherrynečka* |  Básničky
SVĚT
Ze dvou studánek dere se
ron slaných vod,
padá pomalu a lemuje silnice.
Kterýžto zhoubný rod
vynalezl jich nad statisíce?

Nač příroda tak učinila,
narazit na stejný kolotoč,
o kterém snila?

Na prémii smíchu, snů,
na bankrot z těch dávných dnů,
kdy z kapiček slz stalo se moře,
a kdy zas vyhoupne se na sněžné hoře
veliké klubko opředené zlatem,
jež je hloupého lidu bezcitným katem?

Což nikomu nezáleží na tom,
jak nazývá se tento kolotoč a kde leží?
A kdo ho ve dne v noci střeží?

Až povadne bílý květ
a bude se z něj sypat zlato,
třeba někdo přijde na to,
že se jedná o svět...

autor: Awe Satanas

smutek

25. září 2006 v 8:51 | Cherrynečka* |  Básničky
Smutek

Lásko má si jediná,pravda má tě ranila.

Nejsem taková za jakou si mě měla.

Mě to bolí víc než tebe,

Snesla bych i noční nebe,

Jen abych tě měla u sebe.

A teď to vypadá,že naše láska uhasla,

Jen kvůli chybě mé si odešla.

Tu bolet budu nosit v srdci už napořád,

S tebou odešel z mého života řád.

Zase se ztrácím v temnotách,

Má lásko už je to tak.

Odešla si a možná se nevrátíš.

Do mého srdce se vrací chlad,

Můj vnitřní démon ho má tak rád.

On se raduje a já trpím,

Jen po tobě toužím.

Je to hřích milovat?

Ted si budu tvůj obličej na papír malovat.

Večer se k němu přitulím,

A snad doufat smím,

Že tě zas uvidím.